Jedni přišli jako váleční uprchlíci, další v Česku pracují už dlouho. Teď budou ukrajinští lékaři a zdravotní sestry trávit Vánoce daleko od svých blízkých a své země, která se od února brání ruské agresi. Řada z nich bude přes svátky sloužit v nemocnicích. Svým angažmá pomáhají vyřešit nedostatek lékařů a sester, nově příchozí se snaží naučit česky. Aktuálně.cz oslovilo některé z nich.

Svietla Bondarová, všeobecná sestra, Fakultní nemocnice Brno
V brněnské nemocnici pracuji necelé tři roky, na Ukrajině jsem dělala zdravotní sestru, z toho 12 let staniční na rehabilitaci. Spousta věcí je tam ve zdravotnictví jinak. Pacienti se tam musí na péči finančně podílet, donést si do nemocnice svoje povlečení, nádobí, léky, o všechno se stát nepostará.

Nákladnější péči, třeba onkologickou, si pacienti museli platit sami. Znala jsem rodiny, které prodávaly majetek nebo dobytek, aby měly na chemoterapii. I já jsem odešla před pěti lety do Česka, protože jsme neměli tolik peněz, abychom si mohli něco dovolit. Navíc jsme bydleli u továrny na olej a moje dcera měla dýchací problémy, tady se cítí mnohem lépe.

Na Ukrajině jsem vystudovala vysokou školu, ne všechno mi tady uznali, ale mohu pracovat jako všeobecná sestra. Jsem tu jako ve snu. To, co tady považujete za standardní vybavení, jsem u nás nikdy neviděla, znala jsem to jen z obrázků na seminářích. Miluji práci zdravotnice, dělám to, co jsem dělala doma, jen za to mám víc peněz. Moc se mi tady líbí, v práci mě všichni přijali, jsem jim moc vděčná za to, jak mi na začátku pomohli.

Uprchlíky vídám v práci. Kolegové mě k nim vždy zavolají, abych překládala. Co mě na práci těší? Třeba to, když jde pacient domů a napíše vám pozdrav, jmenuje vás, že jste se o něj dobře starala. Sice cítím jazykovou bariéru, mám přízvuk, ale těší mě, že to pacienti chápou, nevadí jim, že jsem cizinka, říkají, že jsem na ně hodná a že mi rozumí. To pro mě je důležité. Češi jsou klidní a milí.

Olha Kaljužná, praktická sestra, Fakultní nemocnice Brno
Do Česka jsem přišla s mámou a dvěma dětmi letos v březnu. Chtěla jsem do Brna, protože jsem tu už dříve byla na návštěvě, a město mi tak nebylo cizí. Od května tu pracuji jako sestra v nemocnici. Mám uznanou školu, ale dělám pod kontrolou jiné sestry. Začátky byly těžké, uměla jsem říct jen dobrý den a na shledanou. Všichni ale byli hodní a pomáhali mi.

Češtinu jsem měla online, jinak se učím tady v práci, mluvím s kolegyněmi, třeba o tom, co jsme dělaly o víkendu. Mladší dceři jsou teprve dva roky, starší je ve druhé třídě, má kamarádky a už čte krásně česky.

Na Ukrajině jsem pracovala ve zdravotnictví šest let. V Charkově jsem byla sestra na dětském infekčním oddělení, pak i na soukromé interní klinice. Chvíli jsem dělala kosmetičku a měla za to víc peněz, věděla jsem ale, že chci dělat zdravotní sestru a pomáhat. Tady je pořád hodně práce, nesedím a nekoukám. Pacienti mě chválí, nikomu nevadí, že jsem Ukrajinka. Chtěla bych tu zůstat, připadá mi to tu jako další domov, připravuji se, abych zvládla aprobační zkoušky.

Až budu umět lépe číst a psát, chtěla bych tu studovat vysokou školu. Líbí se mi, že je tady jedno, odkud kdo je a kolik má peněz, lidi jsou tu víc šťastní. V práci jsem se seznámila s přítelem, tak se těším na první české Vánoce. Nikdy jsem neměla bramborový salát, on už ochutnal boršč nebo pelmeně. O vašich tradicích jsem četla a moc se na ně těším. Chtěla bych poznat i vaši historii.

Zdroj a foto: FN Brno