//O chanuce si dávají dárky i židé. Taky jedí bramboráky a hrají drejdl

O chanuce si dávají dárky i židé. Taky jedí bramboráky a hrají drejdl

„Kdysi dávno existovali lidé, kterým se říkalo Makabejští…“ Pokud jste fanoušci seriálu Přátelé, o svátcích chanuka vás už poučil vánoční pásovec. Přesto vám v následujícím rozhovoru zkusíme prozradit ještě něco nového – nejen o tom prosincovém, ale o celkovém životě židovské komunity v Brně, který nám přiblížil brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment.

Chanuka letos vychází přesně na období křesťanských Vánoc, slavíte ji od 18. do 26. prosince. Co tento svátek připomíná?

Chanukový příběh se vrací do starověku a vypráví o tom, jak následovníci Alexandra Velikého obsadili Izrael, ale Židé vedení Makabejskými proti nim povstali, Řeky porazili, osvobodili Jeruzalém, dobyli zpátky chrám a znovu jej vysvětili. Samotné slovo chanuka znamená právě vysvěcení. Nejznámější část příběhu se váže k tomu, že získaný chrám byl znesvěcený modloslužbou a našli v něm jen jeden džbán netknutého košer oleje na zapalování chrámového svícnu menory. Takové množství oleje mělo stačit jen na jeden den, ale zázračně vydrželo na osm dní.

Zapalování světla je asi nejznámějším zvykem, který se k chanuce váže, jaké jsou ty další?

Největší symbolika je v tom zapálení světla – v době nejtmavší zimy, nejdelších nocí přichází světlo, které tu temnotu rozhání. Zapálení devítiramenného svícnu chanukija je i tím hlavním okamžikem pro oslavy na obci. Sejdeme se k bohoslužbě, pak zapálíme světlo, zazpíváme u toho společně nějakou píseň a následuje komunitní oslava, například si děti připraví představení nebo hraje kapela nebo třeba obojí. Pro obec je to výrazný sváteční okamžik. Chanuka je ale čas společných oslav nejen na obci, ale i v židovských rodinách. Je s ní spojená řada zvyků, písní, her; nejčastěji se hraje drejdl, taková káča, která se může hrát i o peníze. Je to jeden z mála okamžiků, kdy židovská tradice povoluje trošku hazardu, ale pořád je to hlavně hra. Je zvykem, že si lidé dávají navzájem dárky, ale ne jako o Vánocích, kdy je tomu vyhrazen jeden večer. Zázrak s olejem vstupuje i do jídla a chanuka je hodně „omaštěný“ svátek, obvykle se jí třeba koblihy nebo bramboráky.

Vánocům předchází advent, což je pro většinu společnosti období příprav, ať už fyzických ve smyslu úklidu, pečení, balení dárků, nebo v duchovním slova smyslu příprav na příchod Spasitele. Má chanuka něco analogického?

Chanuka ne, ona je vlastně v židovství chápána spíše jako menší svátek. Sice trvá osm dní a je viditelná a důležitá, ale stále je to historický svátek, tedy reflektující nějakou historickou událost. Nicméně podobné přípravy židovství zažívá v souvislosti s vysokými svátky, které připadají na září, říjen, což je v židovském pojetí začátek nového roku. Jsou to svátky Roš ha-šana a Jom Kipur neboli Den smíření, smíření mezi námi židy a Pánem Bohem. Jako podmínku toho, abychom do tohoto svátku mohli vstoupit a prosit Pána Boha o odpuštění a smíření, stanovuje židovská tradice a náboženství, že se nejdříve musíme usmířit s lidmi. Člověk tedy musí vyřešit to, co ho tíží nebo co se mu nepovedlo, čím komu ublížil. V tomto období se lidé aktivně zamýšlejí nad tím, co dělali, jestli jde něco zlepšit, jestli se mají kde omluvit… A když toto mají vyřešené, zahajují Jom Kipur a prosí Pána Boha o odpuštění. V tom je vlastně zhmotněná ta velká naděje v náboženství: že Bůh odpouští znovu a znovu a nový rok začne vždy odpuštěním a smířením.

Jom Kipur letos připadl na 4. a 5. října, příští rok to bude 24. a 25. září. Čím to je, že je židovský kalendář takhle pohyblivý?

Židovský kalendář je kombinací lunárního a solárního kalendáře. Občanský kalendář se řídí oběhem Země kolem Slunce a třeba islámský sleduje cyklus měsíce. Oba ty kalendáře mají lehkou nepřesnost ve smyslu skutečného oběhu Země kolem Slunce. Židovský kalendář oba přístupy kombinuje a dvakrát za sedm let má přestupný měsíc, takže má 13 měsíců. Zatímco tedy lunární kalendář plyne stále jinak než solární, ten židovský má korekci a během oněch sedmi let se pohybuje v rámci dvou tří týdnů tam a zpět, ale nikdy neuteče tak, že by třeba Jom Kipur byl na jaře.

My spolu mluvíme v pátek dopoledne, za pár hodin začne každotýdenní židovský svátek šabat.

Ano, teď se stmívá velmi brzy, takže šabat začíná už ve 4 hodiny, a tím pádem se zkracuje doba, kterou člověk má na všechny přípravy. O šabatu se nedělají obvyklé věci jako vaření, uklízení, nákupy a podobně, to vše si chystáme předem. A souvisí s tím samozřejmě i duchovní příprava. Šabat jako takový je především výrazně rodinná událost, u páteční večeře se potká celá rodina, je to okamžik, kdy se vypnou veškeré přístroje a člověk je soustředěně se svými blízkými, věnují se jeden druhému. Stejný je sobotní oběd a mezitím probíhají různé modlitby, setkání, studium, odpočinek. Součástí šabatu je nejen to, že se člověk dobře nají a napije, ale taky se víc vyspí, nic ho neruší, nikam nespěchá.

Jak velká a jak aktivní je současná židovská komunita v Brně?

To záleží, jak se na to člověk podívá, s čím to srovnává a jestli je optimista, nebo pesimista. Na jednu stranu ta komunita fakticky není velká, obec má zhruba 330 členů. Zároveň je s tím ale spojeno mnoho rodinných příslušníků, sympatizantů a lidí, kteří žijí v Brně, ale nejsou členy obce, takže židovská společnost je širší než jen členové obce. Ale bylo by nemístné myslet si, že těch lidí je všehovšudy dohromady víc než 500–1 000, a to jsou možná odhady až fantaskní. Pro Brno je to tedy malá skupina obyvatel, na druhou stranu je to druhá největší židovská obec v České republice hned po Praze, a hlavně je to obec, která prochází pozitivním demografickým vývojem a za posledních deset let omládla. Takže do učebnic dějepisu se ještě nechystáme, stále tady zůstáváme.

To je zajímavé, že se vám daří obec omlazovat, obecně jsou demografické trendy spíš opačné.

Je to naše zásadní priorita, snažíme se být místem, které zaujme mladé rodiny a mladé lidi. Obec dlouhodobě vynakládá lidské i finanční úsilí na širokou škálu všelijakých programů zaměřených na děti a mládež nebo rodiny s dětmi. Samozřejmě ne na úkor našich starších členů, i pro ně máme různé programy nebo agenturu sociální péče. Stále máme na obci skupinu přeživších holocaust, což už jsou dnes velmi staří lidé, a i o ně se staráme.

Sledujete u současné mladé generace nějaké posuny v přístupu k víře, sklony k její liberalizaci?

To je otázka dosti široká, ale osobně pozoruji, že role náboženství ve společnosti posiluje, podle mne proto, že lidé hledají nějaké hodnotové zakotvení. Svoboda, liberální způsob života, který vedeme, je úžasný a dává v podstatě nekonečný výběr možností. Myslím ale, že spousta lidí trošku tápe, na základě jakého klíče si z nich vybrat, a že vlastně ta nekonečná volba může být i matoucí a lidé mají touhu po hodnotových kotvách. A obracejí se k náboženství, které o hodnotách mluví z principu. Zdá se mi tedy, že touha po náboženském prožitku roste; na druhou stranu znalost náboženství obecně není moc vysoká. Jde spíš o jakési představy, nepříliš hluboce poučené a seznámené s náboženstvím. A to pak může místo k liberalizaci vést naopak až k určité radikalizaci, k hledání jasných výroků.

Kromě toho, že se člověk židem narodí, je možné se jím i stát?

Ano, židovství má instituci konverze, ale zároveň to není náboženství, které by aktivně prosazovalo, že se člověk musí stát židem. Židovství dokonce samo sebe nepovažuje za výlučné v tom, že by šlo o jediný způsob smlouvy s Bohem. Nežidovský svět je považovaný za zcela rovnocenný, pokud jsou v něm dodržována základní pravidla jako nevraždit, nekrást, netýrat zvířata a podobně. Jinými slovy při naplnění základních etických a morálních pravidel není vůbec žádná nutnost ani potřeba, aby se člověk stával židem k tomu, aby mohl mít vztah s Bohem.

Nakolik brněnská židovská komunita vyrůstá z lidí, kteří tu žili před válkou a po ní nebo se sem později po roce 1989 vraceli?

Myslím, že brněnská obec je z velké části tvořena lidmi, kteří tady žili, ale „tady“ má trošku širší význam – řekněme Československo. Jsou tu i rodiny, které sem přišly ze Slovenska, z bývalých zemí SSSR, nebo třeba Izraelci, kteří sem v posledních třech dekádách přijeli studovat a už tu zůstali. Ale většina obce jsou potomci lidí, kteří tu žili, přežili a vrátili se.

Jak se v Brně židům vlastně žije?

V Brně se žije dobře, takže i brněnským židům se v něm žije dobře. Židovská obec je vysoce integrovaná do brněnského života a my, brněnští židé, se považujeme za Brňáky, i když já tedy nejsem původně z Brna. Ale vnímáme jako samozřejmé, že jsme součástí města, mnozí z nás tu vyrůstali, chodili do škol, pracovali, prožili tady celý život.

Momentálně tady funguje jen jedna synagoga, ostatní v minulosti zanikly. Jak často se v ní scházíte?

V židovství jsou tři bohoslužby každý den, o svátcích dokonce čtyři, ale v Brně se scházíme k bohoslužbě jen o šabatu a o svátcích nebo výjimečně při nějakých dalších příležitostech. Do synagogy se ale mimo tuto dobu může podívat kdokoliv, stačí se domluvit na infocentru na Židovském hřbitově.

Je tu třeba nějaký košer podnik, kam se dá zajít na večeři, když má někdo narozeniny? Co vlastně musí jídlo splňovat, aby bylo košer?

Jde o soubor rituálních pravidel, tzv. kašrut, který vychází z Tóry, tedy pěti knih Mojžíšových, a následné výkladové tradice. Jsou přesně dané košer typy zvířat, mezi které patří třeba ovce, hovězí dobytek, některé ryby a ptáci, naopak tam nespadají vepři. Zvíře pak musí projít košer porážkou a vykrvením, protože dalším velkým zákazem v židovství je jíst krev. Mezi základní pravidla dále patří, že se nemíchá maso a mléko. Komerční košer podnik ani řeznictví tu nefungují, ale na obci je košer jídelna, kde se připravují obědy pro členy, vaří se tu pro naši školku, chystá se občerstvení třeba pro různé akce v synagoze. Přes obec se dají zajistit i dodávky košer masa.

Takže dodržovat to není úplně jednoduché…

Není, ale upřímně: systém toho, co je a co není košer, není myšlen tak, že to má být jednoduché. Podle mého názoru jeden z takových hlavních významů košer jídla je právě to, že člověk musí vynaložit určité úsilí a zamyslet se nad tím, co, kde a jak jí. Z pouhého nasycení se díky tomu stává téma, vědomé vztažení k tomu, co dělám, jak to dělám, proč zrovna takto. I když jde o starodávný systém, toto zvědomění a s ním spojené otázky etičnosti stravování z něj činí velmi aktuální věc.

Letos Brno zažilo první ročník festivalu židovské kultury Štetl fest. Když jste ho na tiskové konferenci představoval, mluvil jste o tom, že snahu židovské obce se více otevřít společnosti vyvolává zvyšující se antisemitismus. V jakých podobách se s ním setkáváte?

Nejvíc patrné je to na internetu, na sociálních sítích, kde různí „odvážlivci“ píší hrozné věci. V souvislosti s konáním Štetl festu se objevovaly výzvy k povraždění, zplynování židů… A když se podíváme šířeji na oblast, kde žijeme, na střední Evropu nebo celkově na Evropu, tak ani fyzická napadení nejsou neobvyklá. Nedávný útok v Bratislavě byl původně mířený na židy, ale kvůli vysoké ostraze se to útočníkovi nepodařilo. K těmto fyzickým útokům v České republice naštěstí zatím nedochází, ale je to až druhá třetí fáze něčeho, co se v současnosti rozbíhá. Posláním židovské obce, které je obsaženo i ve stanovách, je antisemitismu předcházet. Proto považujeme za důležité komunikovat s veřejností a vysvětlovat, že nejsme nějaká podivná skupina, ale spoluobčané jiného vyznání a že potkávat se je vzájemně obohacující. Nepředstavujeme si, že tak zachráníme svět, dokonce ani Brno, ale je to taková masarykovská drobná práce.

Jaké jste na Štetl fest zaznamenal ohlasy zevnitř obce?

Jedna židovská anekdota říká, že když se setkají dva židé, mají na to tři názory. Vždycky je to taková živě diskutující společnost. Někteří si to užili hodně, někteří málo, někteří se zúčastnili, někteří ne, ale celkově si myslím, že to byl pro obec velmi výrazný impulz a že i to hledisko, které Štetl zvolil – tedy že za sebou sice máme bolestivou historii, ale zároveň žijeme teď a díváme se do budoucnosti –, je pro obec hodně důležité. Nejsme jen obcí pamětníků holocaustu, i když je to samozřejmě nesmazatelná součást toho, kým jsme. I v příštím ročníku se tohoto tématu dotkneme, protože hlavní myšlenka se bude točit kolem vlaků, které někdy odvážejí lidi na smrt a jindy je zachraňují, přivážejí jim pomoc, dostávají je do bezpečí. Dramaturgie bude podobná té letošní, ale program bude o den delší.

Narazil jste na židovské anekdoty. O Češích se říká, že si dokážou legraci udělat naprosto z čehokoliv. Platí to i o židech?

Humor se objevuje v každé oblasti, ta hranice je spíš v tom, že je někdy nemístný. Co je v jednom kontextu vtipné, může být v jiném zraňující. Holocaust třeba není námětem na vtipy, i když jsem zažil přeživší, kteří některé události popisovali jakoby humorně. Nebyl to ale humor na účet holocaustu, spíš doklad toho, že člověk humor neztrácí ani v těch nejhorších situacích. V tomto ohledu humor rozhodně prochází židovstvím ve všech oblastech.

Medailon

Štěpán Menaše Kliment

Pochází z Prahy, do Brna začal dojíždět před devíti lety na pozvání Židovské obce Brno, aby zajišťoval programy pro děti a mládež. Od roku 2014 je zdejším rabínem.

Naplňuje vás to?

Určitě. Neberu to jako práci, ale jako osobní věc – je to jako věnovat se širší rodině.

Jak se stane, že z malého kluka vyroste rabín? Bylo to vaše vysněné povolání?

Ne, můj dětský sen to nebyl, i když je zajímavé, že představu, že ze mě vyroste člověk pohybující se v duchovní oblasti, měla moje matka už odmala. Matky znají děti lépe než ty děti samy sebe. Od třinácti čtrnácti let, kdy mě rodiče přivedli na obec, mě židovství hluboce zajímalo, snažil jsem se věci dohledávat, studovat jazyky, abych se dostal k dalším pramenům židovské tradice. Ale i když jsem v tomto studiu pokračoval na různých školách po světě i v dospělém věku, rozhodnutí stát se rabínem přišlo až mnohem později.

A do té doby tedy mělo vést to studium k čemu?

V tu dobu už mě živilo něco jiného, bylo to studium ze zájmu. Židovství je celé hodně o studiu, o poznávání, hledání. I když jsem se stal rabínem, pořád bych v tom chtěl pokračovat. Židovská tradice a moudrost jsou jako oceán a já mám pocit, že jsem zatím vypil tak jeden hrníček.

Zdroj: MMB
Foto: David Konečný