//Děti vězňů jsou také oběti zločinu. Jen nejsou vidět

Děti vězňů jsou také oběti zločinu. Jen nejsou vidět

Nástup do vězení změní člověku život. Ale nejen jemu. Do nové – nezáviděníhodné – situace se dostává i jeho partner a děti. Najednou je doma méně peněz a více starostí. Opora zmizela a táta nebo máma na všechno zůstane sám/a. Těmto neviditelným obětem trestných činů pomáhá Mezinárodní vězeňské společenství, které každoročně před Vánocemi pořádá sbírku dárků pro děti vězňů bez peněz. Jak lze přispět, prozradila vedoucí projektů pro rodiny a děti Žaneta Dvořáčková.

Co je podle vás pro člověka těžší, nastoupit poprvé do vězení nebo se do něj poprvé vrátit?

Zajímavá, záludná otázka. Asi úplně netuším. Pro někoho je těžší tam jít poprvé, protože neví, co ho čeká, je to šok. Pro některé je těžší se tam vrátit, protože už vědí, co je čeká. A navíc je to znovuselhání, obrovské zklamání pro všechny, odsouzeného i jeho rodinu. Ale nedokážu to posoudit, to by museli říct oni.

Mezinárodní vězeňské společenství si klade za cíl pomáhat všem, kterých se dotkl zločin: obětem, odsouzeným i lidem propuštěným z vězení, ale také rodinám všech těchto skupin. Na děti vězňů se moc nemyslí. Co je těžištěm vaší práce právě s nimi?

Ty děti také spadají do kategorie obětí trestných činů, říká se jim neviditelné oběti. Na ně to má také dopady, ale veřejnost je jako oběti nebere. Věnujeme se jim proto, že se jim nikdo nevěnuje, propadávají systémem. To, že rodič jde do výkonu trestu, neznamená automaticky pro žádný úřad ani neziskovou organizaci, že vstupuje do jeho rodiny. V něčem jsou jejich potíže podobné jako u jiných sociálních skupin, začnou mít problémy s financemi, ubytováním, ale zároveň je tam specifikum – stigma, stud. Nechtějí se s tím moc svěřovat, nesou si to sami v sobě, druhý rodič neví, jestli a jak to má říct dětem, svému okolí, nevědí, co s nimi bude, jak dlouhý trest nakonec bude. Je tam tolik nejistot a tolik toho naráz rodiny prožívají, že jsou zahlcené, traumatizované. A není nikdo, kdo by jim řekl, to bude dobré, teď udělejte tohle a tohle, takové jsou podmínky návštěv, tamhle se obraťte, když nebudete mít na jídlo.

Jaké aktivity provozujete v Brně?

Smyslem naší práce je rodinám pomoci hned od začátku, když někdo do výkonu trestu odchází. Nabízíme poradenství, práci s rodinami, ale i materiální pomoc: jídlo, oblečení, boty, školní pomůcky. To je praktická stránka věci. Gros je pro nás ale provázení, my tomu říkáme profesionální přátelství nebo mentoring. Někdy si o tom lidé jen potřebují popovídat, zorientovat se v situaci, potřebují informace nebo nasměrovat na další služby, jindy jim koupíme a přineseme potraviny, protože právě nemají dostatek. Pro děti máme sbírku vánočních dárků Andělský strom, v České republice běží od roku 2011. Snažíme se do projektu vybrat rodiny vězněných, které nemají žádné prostředky. Odsouzení pro své děti napíšou vánoční dopis, my k tomu přidáme dárek kolem pětistovky. Hlavním poselstvím je, že na ně táta nebo máma myslí, má je rád/a, něco jim poslal/a, mají něco fyzického, je to zpřítomnění toho rodiče a jeho lásky. Chceme, aby děti cítily, že i když je máma nebo táta ve vězení, pořád je to rodič. A omezení jejich setkávání je velké. Odsouzení mají nárok na návštěvu tři hodiny měsíčně, navíc maximálně čtyři lidi, pokud je tedy v rodině víc dětí, ani se tam nepodívají. Věznice navíc nejsou zrovna přátelské místo pro děti. A když od nich rodiny bydlí 200 nebo 300 kilometrů, tak se tam vpodstatě nedostanou. Kontakt s dětmi je pak hodně ztížený, zůstává jen na dopisech a telefonátech, pokud má odsouzený peníze na známky a kredit. Jde nám o propojení a udržení pouta. Dále pro děti pořádáme Andělský klub a letní tábory, kde se zaměřujeme na zvyšování dovedností a kompetencí pro život. Hodně z nich žije na ubytovnách, azylech, mají nižší socioekonomický status. Nemají moc příležitostí se rozvíjet, většina nechodí na žádné kroužky, protože rodiny na to nemají peníze. Učíme je i základní věci, jak mezi sebou komunikovat, jak řešit konflikty, ne řevem nebo rvačkou, že to jde jinak. Kluby jsou pro ně také bezpečné prostředí, jsou tam jiné děti, které mají podobné zkušenosti, vědí, jaké to je. I docela malé děti si dokážou dát nečekaně velkou podporu, když se jim stýská nebo když řeší, že rodiče sice mají rády, ale zároveň jsou strašně naštvané, protože jim chybí, není tam na narozeniny, v první školní den. Nevědí, co mají říct ve škole, když se jich paní učitelka zeptá, co dělá tatínek. To, že si o svých pocitech a zkušenostech mohou s někým popovídat, zeptat se, jak to prožíváš a řešíš ty, je pro děti hodně cenné. V Brně ještě probíhá doučování dětí a máme i svépomocnou skupinu pro rodiče, kde se podobně jako děti v Andělském klubu mohou cítit bezpečně. V rámci této skupiny jsme teď uspořádali i víkendový výjezd, kde se mohli nejen setkat, ale měli tam i program. Chceme je vést dál, vzdělávat je v rodičovských kompetencích. Mnozí z nich moc neřeší vzdělání dětí, neví si rady s výchovou, proto se je snažíme motivovat, probírat to s nimi, propojit je s odborníky, psychology, výchovnými poradci.

Kdy sbírka Andělský strom začne?

Už teď (v půlce října – pozn. red.) nám z věznic přicházejí přihlášky. Právě věznice nám pomáhají vytipovat odsouzené, kteří mají takhle potřebné rodiny. My je začínáme obtelefonovávat, zjišťovat přání… Lidé mohou na našem webu vyplnit formulář, ve kterém uvedou, kolik dárků by chtěli poskytnout, kolika dětem, pak jim přidělíme konkrétní věci a dozvědí se i křestní jméno, které napíšou na zabalený dárek. Ten pak pošlou k nám, my přidáme vánoční dopis od odsouzeného rodiče a pošleme to do rodiny. V Brně tedy chodíme do rodin osobně a letos chceme udělat vánoční party, na které by se mohly sejít rodiny, které by chtěly. Uvidíme, jestli to půjde a jaká bude odezva.

Proč je důležité pracovat s rodinami odsouzených?

Protože jsou trestem taky postižené, často to až traumaticky zasáhne do jejich života. Pokud se samotný rodič stará o malé děti, pak nemá příjem, nemůže chodit do práce. Potom třeba přijdou exekuce, odsouzení mívají dluhy, rodina je tedy v propadu. Odsouzení je pro rodinu šok, druhý rodič řeší, jak se vyrovnat s tím, že partner něco provedl, budu s ním, nebudu, je to dál rodič mých dětí. Někdy se to přirovnává ke stavu, jako by partner zemřel, dětem máma nebo táta najednou zmizí ze života a nemá téměř žádnou moc na ně dál působit, být pro ně oporou. Proto je důležité ty rodiny podržet. Často se pak stává, že rodiče na svobodě nakonec vyhledají péči např. psychiatrů, protože to nezvládají, mají úzkosti, deprese. Jejich děti jsou navíc mnohem víc ohroženy rizikem, že samy budou páchat trestnou činnost. Jakmile spadnete na dno společnosti, vyrovnáváte se s tím všelijak. Některé děti se sebepoškozují, jiné trpí úzkostmi, poruchami příjmu potravy. U dalších se to projevuje agresivním chováním, neposlušností, výchovnými problémy, což je ještě víc vyloučí z kolektivu. Naše práce je důležitá pro prevenci, aby rodina dál fungovala a aby děti časem samy neměly problémy se zákonem.

Je pro rodiny bolestivější nepřítomnost člověka samotného nebo spíš pragmaticky dalšího příjmu v domácnosti?

Když se partnerů ptáme, vždy řeknou, že je horší, když vypadne člověk jako osobnost, jako opora, táta, manžel. Najednou jsou na všechno sami. I když nemají peníze, jednoznačně říkají, že horší je absence člověka. Děti velmi prožívají Vánoce, narozeniny i chvíle, kdy je něco hodně potěší nebo hodně zklame. Uvěznění rodiče si mohou s dětmi volat každý den, pokud mají peníze, ale v předem určený čas, chybí tomu spontánnost.

Co udělá odloučení rodiče s jeho vztahem k dítěti? A co to znamená pro dítě?

Pokud se kontakt neudržuje, neposiluje, tak vymizí. Rodič z vězení nemá moc šanci zasahovat do života dítěte, aktivně se ho účastnit. A ještě něco: vězení je svět sám pro sebe. Člověk vejde dovnitř a zastaví se mu život. Žije jakoby na táboře, bez internetu, technologií, odloučený od všeho. Ale rodina, dítě jdou dál, naučili se fungovat bez toho druhého. Je to hrozně těžké. Neosobní kontakt, návštěva tři hodiny za měsíc, to je mizerné. Snažíme se na to poukazovat. V České republice je návštěva brána jako odměna pro odsouzeného a může o ni třeba při spáchání přestupku přijít. Ale omezeným kontaktem je trestána i rodina. Děti mají na pravidelný kontakt s rodičem právo, přitom je jim v tomto případě odpíráno. Když to spočítáme, 3 hodiny měsíčně krát 12 a jsme na 36 hodinách za rok. A s tím se rodičovství a vztah nedá udržet. A pak, když se lidé z vězení vracejí, zase potřebují pomoct, aby dokázali společně být, protože odsouzený se vrací stejný, jaký byl, ale venku je vše jinak, mobily, placení nebo třeba komunikace se školou.

Kolika procentům vězňů s rodinou se jejich zázemí během výkonu trestu rozpadne?

Podle statistik se většina rodin vězněných, téměř 100 procent, bez pomoci kolem třetího roku trestu rozpadá. Někdy je to žádoucí, protože trestná činnost rodinu rozbije, ale zároveň je člověk pořád rodič, pořád na něj má dítě právo.

Funguje propojování rodin lépe v nějaké jiné zemi?

Určitě. Severské země jsou jinde celým svým systémem, ale třeba i v některých státech v Americe to mají jinak, koukají na to, co je v nejlepším zájmu dítěte. Bavila jsem se s jednou americkou soudkyní, která říkala, že když soudí a je tam dítě, doporučuje kontakt nejméne třikrát týdně, snaží se umístit vězně blízko rodiny, aby tam byl zachovaný pokud možno normální chod. Je to výjimečné, ale jde to. A v těch severských zemích nejsou jen klasické návštěvní místnosti, ale třeba kavárna, rodiče s dětmi mohou něco vyrábět, není to tak časově limitované jako u nás.

Může být pro některé vězně či vězenkyně motivací zůstat „čistý/á“ kvůli dětem?

Myslím, že ano. Pokud odsouzený ví, že na něj venku někdo čeká, že ho někdo má rád, je to obrovská motivace. Vězeňská služba uvádí, že v žebříčku tzv. desistenčních faktorů (ty mají vliv na to, že člověk přestane páchat trestnou činnost) je nějak fungující rodina velmi vysoko. A mnohým dojde až ve vězení, co udělali a jak to na děti dopadá. Často se tam ocitnou i lidé, kteří nejsou zlí a škodliví pro společnost, ale některé věci si zkrátka nespočítají, nedomyslí a pak už se vezou. Naopak by pro ně bylo prospěšnější, kdyby museli „za trest“ pracovat a odpracovat si dluhy, protože vězení v jejich případě nic neřeší a dluhy jen prohloubí.

Ve vězení nemají možnost pracovat?

Teoreticky ano, ale od covidu je tam strašně mizerná zaměstnanost. Velmi se omezily možnosti práce. Navíc jen pár vězňů může dojíždět mimo věznici kvůli bezpečnostním rizikům. A uvnitř nejsou fabriky, není tam něco, kde by mohli pracovat a vydělávat peníze. Takže zaměstnanost vězňů není moc vysoká. A pokud už pracují, výdělky jsou mizerné.

Pokud by lidé uvažovali o podpoře vaší organizace, co vám teď nejvíc chybí?

Určitě uvítáme dobrovolnickou, finanční či materiální pomoc. A teď asi nejvíc ten Andělský strom. Koupit dárek, přispět nebo to i jen sdílet, šířit. I na magistrátu na odboru zdraví (na Dominikánském nám. 3 – pozn. red.) bude kontaktní místo, kam lidé mohou nosit dárky. Zájemci se mohou hlásit už teď.

Kolik dětí každý rok obdarujete?

Loni to bylo kolem 1 500. Zatím se vždy dostalo na všechny žadatele, ale každý rok je to napínavé.

Mezinárodní vězeňské společenství

Křesťanské sociální hnutí, jež vzniklo v roce 2010 a pomáhá všem, kterých se dotkl zločin: obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám všech. Je součástí Prison Fellowship International, největší světové křesťanské dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství, která pracuje ve více než 120 zemích.

Největší úsilí MVS v Brně věnuje dětem a rodinám odsouzených. Děti se každý týden schází v Andělských klubech v Brně a České Lípě, v létě jezdí na Andělské kempy a tráví čas s uvězněným rodičem při Dnech s dítětem. Už více než 10 let pak před Vánocemi probíhá sbírka Andělský strom, v níž lidé kupují dárky nebo na ně posílají peníze.

Unikátním projektem MVS je „stavění mostů“ (Building Bridges) mezi oběťmi trestných činů a odsouzenými z nesouvisejících případů. Ti spolu hovoří o přijetí odpovědnosti za zločin, náhradě za čin a o odpuštění. Lidé se snaží vzájemně pochopit, co ke zločinu vedlo, proč se stal právě jim nebo co přimělo pachatele k tomu, že jednali tímto způsobem.

Zdroj: MMB
Foto: Zdeněk Kolařík