//Rozhovor: Proč dát angličtině druhou šanci?

Rozhovor: Proč dát angličtině druhou šanci?

„Já su Brňák jak poleno, narodil jsem se v Brně, vždycky jsem tady žil. Já Brno zbožňuju, Brno miluju, Brno je až na nějaké výjimky úplně nejlepší město,“ říká jeden z oblíbených lektorů. Brněnská Jazyková škola Jílek patří k tradičním školám, které vyučují jazyky pomocí kreativních metod. Škola se také neotáčí zády k dobročinným akcím, nejčastěji v blízko umístěném Lužáneckém parku.

„Lidé k nám často chodí s velkou nechutí k učení jazyků. Myslím, že za to mohou často agresivní způsoby na středních školách. Nauč se 100 slovíček na zítřejší test. Proto se domnívám, že nejdůležitějším úkolem je naše studenty přesvědčit, že to jde i jinak. To je naše poslání,“ říká markeťák Jazykové školy Jílek Dominik.

V jazykovce učí celá řada různých lektorů a lektorek. Každý má odlišný styl výuky, proto si studenti často vybírají lektora, který jim sedne. Mezi oblíbené lektorky patří Verča, jejíž hodiny jsou plné mluvení a dobré nálady.

Moje hodiny jsou plné mluvení a konverzace. V tom vidím největší potenciál.
„Učebnice v mých hodinách slouží jako pomůcka než věc, na které kurz stojí. Jazyk totiž neučí učebnice, ale lektor. Nejraději učím kombinací drilu a komunikativní metody, ale záleží na studentech, na jejich úrovni a přístupu.“

Jak dlouho ti trvalo se naučit tak parádně anglicky?
„Vždycky jsem chtěla umět anglicky, ale na základce mi to moc nešlo, proto jsem během střední chodila do jazykové školy. Tam byly kurzy mnohem intenzivnější, lépe vysvětlené a měla jsem pocit, že se ten jazyk učím lépe.“

Co tě vedlo k výuce jazyků?
„Začala jsem angličtinu mít fakt moc ráda, říkala jsem si, že kdybych ji také učila, pomohla bych hodně lidem. Pro mě je důležité studenty naučit, nikoli pouze učit. Třeba na škole jsem se angličtinu pouze učila, ale nenaučila. Taky jsem viděla, že spousta lidí s jazyky bojuje a chtěla jsem jim pomoct.“

Lektor by se měl přizpůsobit učebnímu stylu jednotlivých studentů.

Mezi další veselé lektory patří Pavel, jemuž patří slova v úvodním odstavci článku.
„Já musím říct, že spousta mých studentů i kolegů si stěžuje na učitele na základní, střední škole, ale já si nestěžuji, protože si je ani nepamatuji, což je možná ještě horší. Ničím mi prostě neutkvěli. Za základky a střední si pamatuji vlastně na ty lidi, protože to byly výrazné osobnosti, ale ne na ty hodiny.“

Co pro tebe jazyky znamenají? Jsou teď součástí tvého života.
„Rozhodně, je to moje živobytí. Pro mě jazyk je především způsob, jak se domluvit. A to ve všech ohledech. Nejenom sdělit to, co chci, ale říct jak – tím správným způsobem. Když člověk umí česky, tak je to fajn, ale ochuzuje se o strašně moc příležitostí, jak si popovídat s jinými lidmi. A to, co já se snažím studentům předat je to, že když se naučí nějaký ten cizí jazyk a jedou potom do cizí země, konečně nebudou závislí na průvodci. To jsem si uvědomil, když se setkávám s lidmi, už stovky studentů jsem učil, všichni prostě… automaticky když jedou na dovolenou, tak jedou přes agenturu. A pak mi došlo, že pro ně tím největším problémem je jazyk.

‚My bychom měli strach, že bychom se nedomluvili.‘ A už to jede a už do nich hučím, ať jedou sami, protože až když nejsou závislí sami na sobě, tak poznají danou zemi a místní kulturu. Chodí po kavárnách a památkách, cestují. Každý má rád něco jiného, někdo spí ve stanech a druhý má rád drahé hotely, ale je to fuk. Člověk poznává tu kulturu a tu zemi sám. Sám si načte něco. Jazyk je hlavně o tom domluvit se a je to především prostředek, jak nezprostředkovaně poznávat jiné světy, přímo.“

Odešla jsem, abych se naučila nový jazyk – a nakonec italštinu učím.

Lektorka italštiny a angličtiny Anička je základním stavebním kamenem Jazykové školy Jílek.
„Já byla vždycky strašně netrpělivá. Na střední jsme měli učitelku matiky, která někdy vysvětlovala příklad, popsala u toho dvojtabuli a my jsme tomu třeba nerozuměli. Ona řekla, že to nevadí, celou tabuli setřela a prošla to s námi znovu. A tak to dokázala udělat třikrát po sobě, než jsme to dokázali pochopit. Podle jejího vzoru nechci jít ve výuce dál, dokud nevidím, že tomu studenti aspoň minimálně rozumí a že se jim to pomalu usazuje.“

Chtěla jsi být vždycky lektorkou?
Ne, nikdy. Teda vlastně jo, když jsem byla malá, tak v osmi letech. Ani nevím, jak jsem se k tomu potom dostala. Nejprve jsem chtěla být veterinářkou, pak právničkou, ale to mi nevyšlo. Nakonec jsem skončila u jazyků, protože mě bavily a vždy mi šly lehce, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že je budu učit. A jsem tady.

Jak si myslíš, že by měl vypadat ideální učitel? Co by měl umět?
„Měl by umět vytvářet ve třídě dobrou atmosféru. Je důležité, aby byl zároveň přísný, ale jen v tom smyslu, aby se studenti na hodinu připravovali. Dobrá atmosféra je důležitější. Lidé se musí na hodinu těšit, protože když mají dobrou náladu, tak pojmou mnohem více informací. Je to takové přirozené pozvolné učení. Ideální lektor by měl také mít smysl pro humor, být profesionální, mít znalosti a umět je předávat. Aby to bylo spíš takové nezávazné povídání a uvolněné učení než “otevřeme si tuto stranu, naučíme se tuto gramatiku a splníme tuto lekci”. V tom mě inspirovala právě Itálie, myslím, že mě velmi ovlivnila ve způsobu, jak učím.“

Zdroj a foto: www.jsjilek.cz